Cyberpunk 2077

Tak jsem se také připojil k těm, co si zakoupili tuto kontroverzní hru. Neměl jsem až taková očekávání, protože už nemám tolik času, abych se příliš o herní svět zajímal a koupi provedl na základě hodnocení na Bonuswebu nebo na nějakém podobném, už přesně nevím.

Proto jsem, i přes vyšší cenu (normálně nekupuji úplně novinky), neváhal a jal se instalovat. Nebudu napínat, toto téma bylo popsáno již asi všude, první dojem byl katastrofa, pár dní jsem nemohl hru vůbec spustit, rozvrtal počítač kvůli různým návodům, atd. Tím jsme si asi při brzké koupi prošli všichni a nebudu tvůrce už za to mlátit, problémy se povedlo vyřešit, a to je hlavní.

Takže pojďme se zaměřit na samotnou hru. V úvodu je třeba říci, že to je dobrá hra, nebál bych se říci výborná, ale na druhou stranu nerozumím oněm naprosto přepáleným recenzím. Nesleduji tak bedlivě herní scénu, aby to nebylo třeba tím, že letos byl na hry tak chudý rok, že to může být pravda, ale jinak jsou ta hodnocení opravdu nerealistická.

Ano, hra je sice výjimečná, ale kromě bugů třeba v plynulosti, kdy se z ničeho nic sníží FPS opravdu dramaticky (dělá to i po doporučovaném upgrade ovladačů a na posledním update), nebo kdy se jakoby zpomalí celé scéna, kdy čekáte při konverzaci desítky sekund na odpověď postavy (nutno ale říci, že to možná poslední patch vyřešil, od té doby jsem toto nezažil), tak i samotná grafická stránka hry, alespoň pro mě subjektivně, není úplná špička, jak se všude píše. Moje grafická karta zvládá plné detaily, je to navíc první hra, která jí nutí začít topit, ale vizuální stránka např. AC: Origins mi přišla hezčí. A to jak samotná grafická stránka, tak i třeba mimika (ne, nehodnotím s AC: Odyssey, tam se mi to vůbec nelíbí a navíc mě to tak odradilo, že jsem dodnes se nedokopal ke hraní). Často se rovněž stává, že nějaké NPC chybí obličej, ale má místo něj krychli atd. Pak tu máme věčně vysmívané bugy, jako že projede NPC, která měla sedět v autě, ale nemá auto, atd, ale to je pro mě spíše úsměvné. Takže sumář ke grafice, je to pěkné, je to i krásné, ale za mě to rozhodně není úchvatné, jak se všude píše, byť musím znovu říci, že to je hrozně subjektivní pohled.

Co se týče hratelnosti – tohle je největší bolest. Ze hry přímo čiší, že nápadů byla spousta, ale škrtačů bylo více a měli rozhodně navrch. Je tam spousta slibně vypadajících vedlejších misí, které prostě najednou skončí a nedávají žádný smysl (třeba Peralesovi, ukřižování, atd.). Ježdění vozidly by bylo super, ale je vlastně k ničemu, pokud se nechcete kochat prostředím – ovládání je divné, veškerá vozidla se strašně přetáčí, když to narvete v plné rychlosti kamkoliv, nic se vám nestane. Když zastavíte uprostřed křižovatky, budou tam ostatní vozidla stát do skonání světa, aniž by si s tím nějak poradila. Policie je tam k ničemu, když uděláte něco zlého, stačí prostě ujet a tím to končí. Co se týče boje s nepřáteli, tak stačí trochu pohybu a když vás netrefí sniper nebo nějaká těžká zbraň, tak vás prostě nepřátelé nedají. Jejich UI je prostě špatná. Co s týče stealth přístupu, ten mě bavil chvíli, ale pak to bylo dost stejné a využíval jsem ho jen v případě, že za to byly nějaké výhody. Jinak bylo časově výhodnější se prostřílet. No a v případě bossů, tam stačilo paradoxně mít nějaký hodně nabušený klacek a doslova a do písmene je umlátit, zvláště v případě kyberpsychošů.

Další bolestí je postup postavy a její výbavy. Body postavy jsou důležité zejména pro dialogy, kdy některé možnosti konverzace prostě máte dostupné až od určité úrovně dané dovednosti s tím, že mohou být různé – abych to vysvětlil, někdy potřebujete úroveň inteligence, jindy úroveň těla. Dále je potřebujete pro hacking a hlavně otevírání různých dveří. U dveří nicméně platí, že co se týče misí, máte zpravidla i jinou cestu, byť třeba méně výhodnou. A nyní se elegantně dostáváme asi k tomu, co mě iritovalo nejvíce – výbava. Zvyklý z jiných her, jsem se ze začátku hrozně snažil mít nejlepší zbraně, brnění, atd. Jenže na tuto oblast rezignovali tvůrci asi nejvíce, protože mně osobně nic kloudného za celou hru nepadlo. Myslím tím opravdu nějaký rozdílový předmět. Ono padají předměty s více méně lineární tendencí, prostě na úrovni jedna padají předměty na prd a na úrovni 10 padají plus mínus stejné kolem dané úrovně. Přičemž většinu výbavy jsem měl z příběhových misí, tedy 90 % bylo od Johnnyho, odstřelovačka Panam, pistole opět Johnnyho a útočná puška nějakého zoufalce z nějakého gangu, jehož jméno jsem zapomněl. Tyto předměty jsem průběžně vylepšoval materiály získanými rozebíráním jiných předmětů a s tím jsem si vystačil bohatě celou hru. Takže když to shrnu, dojem z postupu postavy byl velmi špatný. To nemluvě o tom, že na začátku hry si můžete od pohlaví, přes chlupy v nose, až pro velikost přirození naklikat postavu, přičemž toto snažení nemá na hru absolutně žádný vliv, vyjma toho, že se podíváte občas do zrcadla. A to je fakt škoda.

Nyní se dostáváme k příběhu, který vlastně tvoří páteř celé hry. V globálu není špatný. Neposadil mě sice tak na zadek, jako třeba Mass Effect nebo Half Life (zde je potřeba brát ten časový posun), ale ne o moc. Příběh není vůbec špatný, hlavní dějová linka umí vtáhnout, dokázal jsem se i vcítit do postavy, v tomto ohledu více méně v pořádku. Co už zamrzí, je fakt, že hra je neuvěřitelně ukecaná (jako třeba jim zmiňovaný Mass Effect, ale zde opravdu většina rozhodnutí měla následek), ale vlastně zbytečně. Pokud neřešíte zrovna to, jak chcete hru zakončit, tak je více méně putna, co s postavami nakrafete. V lepším případě to povede k tomu, že dostane větší obnos za vyřešení úkolu nebo ještě lépe, dostanete k úkolu přídavek, ale většinou to nemá na příběh absolutně žádný vliv. A to je obrovská, ale obrovská škoda, protože hra se vás snaží stavět i před morální dilemata, ale opět – napřed se snažíte být za slušňáka nebo naopak zlouna, ale na rozdíl třeba od Mass Effectu je to úplně fuk, prostě ať necháte umřít rukojmí nebo naopak se ho pokusíte ze všech sil zachránit, tak je to úplně jedno. Po dohrání jsem přemýšlel, jestli se mám pokusit o alternativní konce, naštěstí lze začít od začátku poslední mise. Ale nějak se mi nechce. Mohl bych zkusit jinou postavu, ale vím, že příběh bude stejný. Mohl bych zkusit jiné pohlaví, ale opět, příběh bude stejný, jen budu mít jiné partnery (víme, že ne všechny) pro případný romantický vztah. Takže mě to ve výsledku vůbec neláká.

Když si to tak po sobě čtu, tak moje recenze vyznívá hrozně negativně. A to není v žádném případě fér. Reaguji na ta neskutečně pozitivní hodnocení, která jsou až nekritická. Ta hra je výborná, město je obrovské, ale má to své vady. Město je sice obrovské, ale 99 % dveří neotevřete. Příběh je stejný, atd. Ale je třeba, aby zaznělo, že ta hra je fakt rozsáhlá. Většina vedlejších misí by i v této podobě stačila tak na 10 DLC a nikdo by nemohl říci ani popel. A kdyby autoři tak trestuhodně nevyužili potenciál těch větších vedlejších misí, mohla by to být i dvojka až desítka plnohodnotného pokračování a zase by nikdo nemohl být proti. Takže poměr cena výkon je zde opravdu dobrá. I zážitek. Jen tato hra hrozně dojíždí na své vlastní ambice a přetažené PR.

Rubriky: Nezařazeno | Napsat komentář

Assassin’s Creed Odyssey

Tak ještě přidám recenzi druhé hry od Ubisoftu. Tu mám rozehranou, takže nebude zatím závěrečné resumé, ale nevím, kdy bude další čas něco napsat, takže hurá na to.

Předně – když vyběhlo intro a viděl jsem letopočet, tak jsem si říkal, že buďto neumím počítat a nebo tam nemůže být asasínské bratrstvo, když ještě nevzniklo. No a ono fakt. Prostě tam není. Sice i můžete, pokud jste dohráli, z Origins naimportovat hlavní postavy, které se narodí o nějaký ten desetirok déle, ale jinak tam žádné asasíny nepotkáte.

Je to prostě hra, kde je nějaký hrdina, něco tam dělá a neskutečně se to zatím vleče. Fůra kecání, postup postavy fakt ukrutně, ukrutně pomalý, takže jezdím jako pitomec sem a tam na koni, na většinu úkolů nemám úroveň postavy, takže když se o to jen pokusím, tak ležím po prvním úderu a když už na nějaký postavu mám, tak nejde splnit naráz, ale je roztroušen po celé hře.

Je to značně frustrující a začínám si myslet, že tato hra není zkrátka pro mě. Nejsem člověk, který může denně sedět 4 hodiny u hry a namakávat postavu tím, že budu jezdit na koni sem a tam a plnit jeden úkol stejný jako druhý, abych za to dostal pár bodíků a mizerné vybavení.

Když jsem v zoufalosti zkusil dobývací bitvu, tak po čtvrt hodině mlácení do chlapů, kteří mají jednak vyšší level a jednak jsou vždy ve dvou až třech, mě nakonec dostanou, tím pádem mě hra už moc nebaví.

Příběh zatím také žádný, tady jsem už koukl na recenze a vypadá to, že tam nějaký bude, ale bude se odhalovat stejně pomalu, jako je hra celá.

Suma sumárum, hra mě bohužel nechytla, není tam ani zrnko z AC, příběh jsem zatím neobjevil, vyjma tedy toho, že táta se fakt hnusně zachoval k synovi, takže když to dobře půjde a já seberu nějakou sílu si to zase někdy zahrát, tak závěrečená recenze bude tak za 8 let.

Rubriky: Hry | Napsat komentář

Assassin’s Creed Origins

Tak jsem se konečně po letech dostal k tomu, abych si taky chvíli bochnul nějakou tu hru a ještě k tomu už pořádně dlouho zakoupenou.

A hned můj oblíbený Egypt v podání AC Origins. Tentokrát jsem nečetl ani recenze, ani jsem nehledal návody, prostě jsem do toho skočil.

Jen v rychlosti – příběh mě vtáhl, že jsem po dlouhé době přál těm dvěma, aby s těmi proradnými vrahy zdárně vypořádali a pak se dali zase dohromady a žili šťastně až do smrti.

Jenže osud jim nepřál, což se dalo vlastně čekat. Bohužel ten konec byl takový, jak to Ubisoft občas předvede – žádný. Hrajete hrajete a najednou nějaký filmeček, který, když jsem koukal s otevřenou pusou, co to mělo být, jsem tedy nakonec pogooglil a zjistil, co to bylo za super bombu (nemyslím vznik bratrstva, to byla vlastně pecka, ale myslím představení Amunet, na kterou jsem si fakt po těch x letech nevzpomněl ani náhodou). Takže konec mě poměrně zklamal tím, že žádný vlastně nebyl – ani v přítomnosti, ani v minulosti.

Co se týče mimopříběhových aktivit – prostředí úžasné, o tom žádná, ale začala to být po chvíli dost otrava. Dlouho trvá, než si vypracujete postavu na nějakou rozumnou úroveň, aby první sedlák s klackem, co jde okolo, neukončil vaše jakékoliv snažení. Takže člověk chodí, kochá se, ale po nějaké době se kochat přestane a… no, já jsem po dohrání hlavního příběhu ty vedlejší už nedohrál. Tolikrát jsem běžel kolem pyramid, majáku, atd, že už jsem se kochat přestal a nijak mě to tam zvlášť neláká.

Nakonec je ta obrovská rozloha spíše na škodu, alespoň podle mě. Žádný zajímavý příběh tam nečeká, prostě jen další úkol ze sady „připlazit, zabít nebo ukrást, a vrátit se pro odměnu“.

Závěrem – zklamaný nejsem, hlavní příběh mě vyloženě bavil, proložení námořními bitvami chvíli též, čas od času výměna hlavní postavy také, ale pak to padlo do stereotypu a kromě virtuální prohlídky Egypta se asi vracet nebudu.

Rubriky: Hry | Napsat komentář

Souboj s nabíjením

Představte si, že jste s elektromobilem v místě, kde v okruhu 50 km není vůbec nic, kromě městečka narvaného turisty, ale kde neznají 3 fázovou zásuvku, na display dojezdu svítí 23 km, venku je 41 °C ve stínu, na sedadlech máte 2 malé děti a ženu. A do toho jediná nabíječka, která široko daleko je, odmítá nabíjet. 

Tak napřed jsme zkoušeli klasické nevěřící kulení očí a vytahování kabelu ven a vracení zpět. Překvapivě ani jedno nezafungovalo, čemuž se s ohledem na to, že před třemi hodinami Supercharger v Mariboru fungoval, nechtělo věřit. Navíc sem tam svitla naděje v tom, že třeba prošel okolo člověk, který tvrdil, že nejsme první, komu nabíječka v Senj nefunguje, takže ke kulení očí jsme ještě postupně vyzkoušeli měnit stojany. A hele, taky nic.

Takže plán B – zavolat na telefon podpory uvedený přímo na Superchargeru. A ejhle, první, co jsem se dozvěděl poté, co jsme se dokázali dopátrat, kde vlastně stojíme (město Senj překvapivě nikdo moc nezná), bylo, že tam ty stojany fakt zlobí. Takže dobrý, na dálku se to opraví a bude to.

Jenže chyba lávky, na dálku se to neopravilo, stojany byly v pohodě, navíc kolem nás všichni vesele nabíjeli. Takže další pokus – naučil jsem se k soft resetu Tesly (který jsem už uměl) i hard reset vozu. Ten spočívá v kombinaci mačkání čudlíků ve voze, na „klíčku“ a hlavně pak opuštění vozidla na minimálně 10 minut a po návratu opět speciální odemknutí kombinací mačkání „klíčku“. Jistě chápete, že to čekajícím majitelům dalších vozů dělalo náramnou radost, když jsme blokovali jeden ze stojanů a projevovali stejné nadšení, jako my. Ale našel se i jeden pán s Teslou, který se nám namísto mrmlání snažil pomoci, bohužel bezvýsledně.

Pomalu nastal čas si přiznat prohru. Chvilka naděje svitla, když jsem ukecal chlapíka, co se staral o parkoviště, jestli tam nemá někde alespoň 3 fázový kabel, abych zkusil, jestli to vůbec nějak funguje a případně si nabil pár kilometrů. Kabel skutečně byl u jakéhosi rozbořeného supermarketu a měl i údajně fungovat, jenže měl 32 A konektor, což je jediný, který nemám, protože ho před půl rokem neměli v Tesle skladem a z přítomných nabíjecích Tesel ani jeden majitel takový také neměl.

Situace vypadala dost beznadějně – vedro jako prase, s autem se nedá nikam dojet, takže následoval hovor na pojišťovnu a začal jsem řešit odtah a zapůjčení vozu. Ukázalo se, že podle standardních podmínek lze provést odtah pouze do ČR a zapůjčení vozu tím způsobem, že přijede na tom samém přívěsu, a to navíc pouze na 5 dní. A to vše poté, co místní partnerský servis prohlásí, že vůz je neopravitelný do 48 hodin. Volně přeloženo – je potřeba počkat do pondělí (byla sobota), až nějaký servis prohlásí, že auto nelze opravit, poté může vyrazit auto z ČR a Teslu odtáhnout do ČR. Zde nicméně musím pojišťovnu Kooperativa pochválit, pán sehnal o víkendu odpovědného pracovníka, který schválil výrazně rychlejší proces a zároveň to, že Teslu složí v autorizovaném servisu po cestě. Ještě jednou bych tímto chtěl poděkovat, přestože jsem nakonec službu vůbec nevyužil.

Výše uvedené jednání nicméně trvalo cca půl dne, kdy jsme současně řešili se supportem Tesly, co vozu je. Jenže stejný problém – je víkend, nepracuje se. Napřed to vypadalo, že auto je v pořádku, takže jsem se nakonec rozhodl dojet k benzínce a doufal, že tam budou mít 3 fázovou zásuvku. Ani u jedné ze dvou benzínek neměli, pouze u jedné měli venku obyčejnou zásuvku, která nabíjela!!!!! Za tuto „pomoc“ si ovšem neváhali říci o 200 kun, takže v tomto případě díky za nic moc. Ale v té chvíli jsem byl rád, že to nějak půjde.

Pak jsem objevil, že 18 km od nás je hotel, který by měl mít také Tesla Destination Charger, takže jsem tam zavolal. Ze začátku úplně nadšení nebyli, ale domluvili jsme se, že to nějak zkusíme vyřešit na místě. Stejně tam možná ani nedojedeme, celou cestu jsem jel 50, abychom se tam doplazili a opravdu jsme dojeli.

Na místě se ukázalo, že charger je pomalý, jel jen 6A, takže nabíjení je na 24 hodin do plna a abychom někam dojeli, tak alespoň 12 hodin. Cílem totiž byl Supercharger ve Splitu, protože to stále vypadalo, že ten v Senj si nerozumí s naším autem. Takže jsme se ubytovali v hotelu Kvarner palace, který byl poněkud luxusnější a tím pádem i celkem drahý. Ale ubytování, personál i jídlo bylo super, takže jsme si to nakonec pěkně užili.

Ráno jsme ještě chvíli hráli o čas a v tom největším parnu jsme vyráželi směr Split. Jelikož bylo v hotelu nabíjení pomalé, rozhodli jsme se pro sichr stavit ve městě Gospič, kde v blízkosti žil také Nikola Tesla a hlavně zde byl veřejný Mennekes 32A charger. Zde jsme tedy strávili cca 4 hodiny a dobili se do plna, bohužel opět v neskutečném vedru. Mimochodem, Gospič rozhodně není velkoměsto.

Cestou jsem chtěl, protože jsem neměl žádné zprávy od Tesly, vyzkoušet ChaDeMo dobíjení, což by ještě před návštěvou Splitu ukázalo, jestli je auto v pořádku nebo ne. Jediný konektor široko daleko byl v Národním parku Krka, který jsme naštěstí nenašli, protože jsme zřejmě odbočili o exit dříve a dojet k němu bylo 32 km, což jsem už nechtěl riskovat a raději se soustředil na nabití ve Splitu.

Tam jsme dorazili totálně vyřízení navečer. Superchrager jsme našli kousíček do dálnice, kde jsme si zase vystáli frontu kvůli těm otravným mýtným branám. Po zapojení se opět objevila stejná chyba, takže opět kontakt Tesly. A nyní jsme se dozvěděli sladkou zprávu – po analýze logu vozidla je s největší pravděpodobností v háji DC charger, tj. jakékoliv rychlejší dobíjení nepřipadá v úvahu. A jako třešnička na dortu byl fakt, že Chorvatsko ani Slovinsko nepatří zatím mezi podporované země Teslou, takže je potřeba se dopravit buďto do Itálie nebo do Rakouska kvůli opravě.

Zvolil jsem třetí možnost, s ohledem na to, že jsme byli cca 30 km od cíle, domluvili jsme se, že se mi ozve nejbližší servisní centrum v Grazu a my si zatím nabijeme ve Splitu v obchodním centru a dojedeme na místo našeho pobytu, byť s dvoudenním zpožděním.

Abychom si to zpestřili, zadal jsem do navigace blbě adresu, takže jsme si udělali okružní cestu uličkami Splitu k nějakému hotelu a tím vyčerpali zase baterky téměř do mrtva. Nicméně tentokrát jsme byli frajeři, protože jsme nakonec našli obchodní centrum a v baterkách bylo ještě 13 km dojezd.

Zde jsme si vyzvedli hodinu a půl před zavíračkou čip na recepci, spustili nabíjení, čip vrátili a dobili se do plna, kdy nabíjení skončilo ve dvě v noci. Děti spaly v kufru a my s ženuškou kecali, abychom si zkrátili 6 hodin čekání. Nakonec jsme nabili a ve 3 ráno dorazili do našeho penzionu v Mediči.

Zítra se konečně, možná, dočkáte nějakých fotek z naší dovolené, protože ta právě začala.

Rubriky: Chorvatsko 2017 | Napsat komentář

Bezproblémová část cesty

V minulém díle jsme nasedli do naší Tesly a vyrazili vstříc dovolené. Plán byl poměrně jednoduchý a nemohlo se nic zvrtnout. Vyrazit směr Rakousko, to s jedním dobitím na libovolném Superchargeru projet až na samý konec do vesnice Ehrenhausen, kde přespíme, další dobití, tentokrát nutné, bylo plánováno v Mariboru, odsud mírně lehkou nohou na plynovém pedálu dojet s pohodovou zajížďkou na vyhlídku a hlavně Supercharger v městečku Senj, odsud to dojet na Supercharger ve Splitu a pak už pohodlně dojet do Mediči, cca 25 km od Splitu.

A také jsme skvěle začali. Na mé oblíbené čerpací stanici pro nakupování rakouských dálničních známek ve Velešíně jsme zakoupili rakouskou dálniční známku (pro sichr i druhou na cestu zpět), zdárně překonali státní hranici, profičeli Linz, aby nás po poměrně pohodové cestě po dálnicích (byť v solidním vedru 39 °C) teslácká navigace dovedla do městečka Liezen, kde byl po cca 10 km odbočce první Supercharger na naší cestě. Vše proběhlo zdárně a my si mohli dát sváču, při které jsme nerušeně mohli obdivovat okolní pohoří, do kterého je městečko Liezen zasazeno.

Po nabití jsme opět najeli na dálnici a nerušeně uháněli směr Ehrenhausen. Zde jsme se ubytovali ve velmi krásném penzionu a já při hře s mobilem objevil, že kousíček od nás je něco, co se jmenuje Tesla Destination Charger a šel to pěšky omrknout, což se posléze ukázalo v těch 39°C jako opravdu výjimečný nápad, ale ješitnost mi nedovolila ustoupit a zdárně jsem do vedlejší vesnice došel a charger našel.

Co to tedy vlastně Tesla Destination Charger je? Inu hoteliér či provozovatel nákupního centra (či kdokoliv jiný) se rozhodne zapojit do sítě nabíjecích spotů Tesly a věnuje své místo a elektřinu, zatímco Tesla zajistí zobrazení na svých mapách nabíjecích míst (tak nějak chápu alespoň podmínky já). Pro uživatele Tesly je podstatné, že prostě někde visí nabíječka, která je zdarma a dá se jí najít přímo v navigaci ve voze.

Jak se bohužel ukázalo nyní i později, to, že někdo má charger, zdaleka neznamená, že tam budete nabíjet plnou rychlostí. Nicméně tento byl ještě rychlík, tuším 12A.

Každopádně jsme se rozhodli toto nabíjení vyzkoušet, takže jsem doběhl zpět, naložil všechny do auta, auto dal nabíjet a my si vyšli na procházku po okolí. A objevili jsme, že kousíček odsud je tzv. Motorikpark Gamlitz, což je park, kde je spousta překážek pro cvičení motoriky. Ukázalo se to jako velmi zábavné a byli jsme zde až do tmy.

Ráno jsme vyrazili do Mariboru, klasika, koupě slovinské dálniční známky na hranicích, vylepení a jízda. Zde bylo zajímavé to, že z nějakého důvodu navigace Tesly tvrdošíjně trvala na tom, že Supercharger je na protější straně dálnice a já trubka jí uvěřil. Když jsme kolem Superchargeru profičeli, bylo už pozdě, ale naštěstí kousek dále byl sjezd a tak jsme se vrátili. A ukázalo se, že dálnice má dole díru, kterou se dá mezi parkovišti na obou stranách projíždět, takže pak už jsme nabili zdárně. Zase pár selfíček při nabíjení a hurá do Senje.

Zde si neodpustím poznámku ke Slovinsku. Četl jsem článek, kde celkem hanlivě psali o tom, že Slovinci to mají spočítané tak, že si většina musí koupit půlroční známku. Dokonce by někdo mohl tvrdit, že Slovinsko je jen dobré k tomu se dostat do Chorvatska. Nicméně když se pak podívám na výpisy z karty z mýtných bran v Chorvatsku a připočtu k tomu čas strávený v kilometrových frontách před nimi, tak zlaté Slovinsko – když tedy pominu úsek cesty, kde staví novou část dálnice, tam jsme stáli fakt dlouho.

Ale hurá do Chorvatska, kde jsme shodou okolností v této fázi cesty narazili na můj „oblíbený“ efekt, kdy se náhle objeví fronta, ale bezdůvodně. Prostě v klidu profičíte kolem Záhřebu, kde dostanete i jako pozornost flašky s pitím a hned za Záhřebem, na naprosto bezproblémovém úseku se zaseknete tak, že po nějaké době se bavíte tím, že s ostatními řidiči na sebe pokřikujete z otevřených okýnek. A pak se najednou celá masa těch kilometrů aut rozjede a vy s úžasem zjistíte, že nebyla žádná bouračka, nikdo neucpal sjezd, nikde policie neřídí dopravu. Prostě jste jako idiot stál desítky minut a pak se rozjel. Nechápu.

Kolem města Karlovac jsme si to pro dobrou náladu zopakovali a pak už se těšíme na další nabíjení na údajně nejkrásněji umístěném Superchargeru na světě. Pravda, ta pohodová 30 km zajížďka spočívá v tom, že celou cestu jedete serpentinami přes hory a zase dolů, ale nakonec se přeci jen dohrabeme do města Senj, kde je Supercharger skutečně umístěn cca 20 m od moře. Parkujeme u nabíječky, v hlavě už mám, že si skočíme do vody, jako všichni ostatní, než se auto nabije a zastrkuji kabel. A ejhle!!! Auto nesvítí zeleně, ale červeně a signalizuje vadný kabel. Jak by řekl jeden můj kamarád, edvenčr (adventure) začíná….

Rubriky: Chorvatsko 2017 | Napsat komentář

Předletová příprava

A je to tady!!! Vy, co sledujete můj Twitter, tak již tušíte a pro vás je to tedy jen rozšíření napínavého povídání o naší výpravě Teslou do Chorvatska a pro náhodné návštěvníky je to zkrátka jen popis jedné, snad vám to také tak přijde, zajímavé cesty.

A protože nic nepotěší tolik, jako cizí neštěstí nebo nesnáze, pojďme se do toho pustit. Zde jen malá poznámka, píši po zdárném návratu, ale budu některé věci antidatovat, původně jsem chtěl nahodit pár fotek a tím by to zvadlo. Sled příhod nakonec vydá za více, než pár fotek, takže nějaké skoky v čase, prosím, omluvte.

V zimě jsme se zkrátka rozhodli, že děti jsou dostatečně velké, aby absolvovaly cestu k moři. No a kam jinam, než do Chorvatska. Nažhavili jsme Booking, ženuška našla výborné ubytování a rozhodli jsme se, že když už se potáhneme takovou dálku, tak pojedeme rovnou na dva týdny. 

Pak už se delší dobu v rámci předletové přípravy nic nedělo, kromě klasické kontroly pasů, jejich obnovy a tak. A také zabezpečení domácnosti, zahrady, atd. Takže jsme nakoupili samozavlažovací kolíčky do květináčů, které bohužel nefungovaly, posekali zahradu, prostě zkrátka běžné úkony.

Cca dva týdny před dovolenou jsme začali řešit dilema, zda vyrazit Teslou a nebo nic neriskovat a jet nafťákem. Do poslední chvíle bylo toto téma otevřené, takže nakonec „pomohli“ kolegové radou a jelo se Teslou.

Tím pádem bylo nutné i sjednat pojištění, kvůli jednoduchosti a zvyku vyhrála Kooperativa, kdy jsem den před odjezdem naklikal pojištění přes web. Ukázalo se, že Tesla není v kolonce, ale dalo se vybrat ručně. 

Pak už jsme jen vypnuli vodu, plyn, naházeli věci do auta, vytiskli vše potřebné a nasedli.

Rubriky: Chorvatsko 2017 | Napsat komentář

Tesla a média

Tak jsem tento týden četl další článek na téma „Tesla je na nic a ti, co si ji kupují, jsou idioti“. Pro zájemce zde je odkaz. Rád bych autora maličko doplnil z pohledu toho, kdo si Teslu model X koupil a kdo ji denně používá.

Autor a i diskutující mají v jednom pravdu – u Tesly se skutečně projevují dětské a zbytečné nemoci, které mají už zavedené automobilky za sebou. Je velkou škodou, že u auta za takové peníze, které je jinak dokonalé (o tom dále a v dalších článcích), jsou drobnosti, které výsledný dojem srážejí, protože dnes je zkrátka standard někde jinde. Mluvím opravdu o těch drobnostech typu křivě nasazených dveří a lícování jednotlivých dílů obecně. Ačkoli to na funkci rostlináře vliv nemá, tak auto o řád levnější takovými drobnostmi netrpí. Pokud na tomto Tesla Motors zapracuje, udělá zdánlivou drobností veliký krok kupředu. A bohužel to, že servis je bez řečí ochotný to dát do kupy už na tom mnoho nezmění, auto by mělo být dokonalé hned na první pokus.

Jenže – o tom Tesla není. Nevím, jak ostatní, ale já si celkem pečlivě pročetl, do čeho jdu a jak jsem psal v minulém článku, problémy s dveřmi, zejména zadními, jsem očekával. A přesto jsem s autem spokojený, proč? Nu z jednoduchého důvodu – článek je zkrátka zavádějící. Jednak Tesla není prvním případem vizionáře, kdy si zákazníci záměrně kupovali auto a jiní to nechápali. Stačí zmínit třeba Renault Mégane z roku 2006, kdy Renault sám o sobě byl zárukou toho, že budete častěji v drahém servisu, než v garáži a ještě takové hnusné auto. A přesto se našli lidé, kteří na něj nedali dopustit. A takových příkladů je hodně. 

Druhou zavádějící skutečností je vyvolání dojmu, že jediná Tesla je poruchová. To, alespoň z mé zkušenosti není rovněž pravda. Pár aut jsem měl a s každým byl ze začátku problém (a rovněž opět můžeme zmínit Renault mezi lety 2000-2010, jak je to nyní už nesleduji). Ať už Peugeot, Škoda nebo Hyundai, vždy jsem v prvním roce řešil nějakou závadu, od mrtvého palubního počítače, přes chybu v software, po mrtvý filtr pevných částic. Naštěstí, stejně jako u Tesly, tyto opravy byly provedeny v rámci záruky a zdarma, a pak auta sloužila řadu let a kilometrů bez problémů.

Takže jako shrnutí – zatím nepozoruji nic dramatického. Šel jsem do Tesly, protože před dvěma a půl roku, kdy jsem se rozhodoval, co si objednám, když jsem chtěl elektromobil, to byla jediná možnost, jak získat čistý elektromobil s dojezdem přes 300 km. Zároveň jsem chtěl podpořil Elona Muska, ať už je ve skutečnosti jakýkoliv a v neposlední (možná v první) řadě – ten výkon!!! Jakmile se chvíli projedete, tak vám nějaké lícování dílů přestane vadit :-). 

Rubriky: Auto Tesla | Napsat komentář

Tesla Model X – první závada

Když jsem si Teslu objednával, předpokládal jsem, že, s ohledem na jejich složitost, budou hlavním problémem zadní dveře, tzv. Falcon Wing Doors. A skutečně po 3 měsících se po návštěvě v myčce tento předpoklad naplnil – dveře se zasekly a přestaly fungovat.

Problémem bylo, že dveře nešly otevřít, ale zároveň si auto myslelo, že jsou otevřené, tudíž se ozýval celou cestu nepříjemný zvuk, který nešlo napřed vypnout. Pro ty, kterým se stane ta samá závada, mám hack, na který jsem přišel díky mojí ženě – stačí otevřít dveře spolujezdce a pak je zavřít prostřednictvím displaye (ne ručně) a auto zmlkne. Sice bude stále blikat indikátor na palubovce, ale přežijete jakoukoliv cestu, včetně té do servisu.

K tomu je také rada – byl jsem konkrétně v Linci a pokud nepijete kafe jako já, vezměte si s sebou vlastní pytlíky čaje a svačinu. Pokud kafe pijete, je místní čekárna pro vás rájem. Jinak servis je na úrovni, obrovskou prosklenou vitrínou můžete sledovat opravu svého vozu, nicméně pokud se protáhne na pět a půl hodiny jako u mého, tak sledování začne po čase nudit. Bohužel jsem si zapomněl doma notebook, jinak je zde samozřejmě funkční internet, tak příště.

Přes všechno mám jednu výtku – ukázalo se, že seřízení dveří je zřejmě natolik složitou akcí, že se nepovedlo a když vyšlo po návratu domů sluníčko, tak se ukázalo, že dveře úplně nesedí. Již sjednávám termín nápravy, v nějakém příštím článku popíši, jak to dopadlo.

Rubriky: Auto Tesla | Napsat komentář

První cesta Teslou Model X

Jak jsem psal v minulém článku, díky zmatkům při přepravě mi byla Tesla doručena jinam, než bylo původně zamýšleno. Takže jsem sbalil značky, doklady a vyrazili jsme na jedno parkoviště, kde se předávka měla uskutečnit.

Bohužel byla pekelná zima, někde kolem -7, což se ukázalo, jako docela problém při nasazování značek. Plast byl velmi zmrzlý a navíc to strašně klouzalo na cestě, kde jsem stál. Nakonec se to za pomoci hrubé síly a šroubováku s několika pády kvůli uklouznutí podařilo, byť s naštípnutým držákem značky.

Co se týče jízdy v zimě – byl jsem maličko vystrašený tím, co jsem si přečetl různě na internetu, a sice, že elektromobily moc netopí. Zprvu se zdálo, že to je pravda, protože tam byla opravdu zima, ale bylo to dáno tím, že jsem ze začátku neuměl nastavit klimatizaci, vyhřívání sedaček a volantu. Je potřeba mít však na paměti, že z principu se téměř žádné teplo negeneruje provozem, ale energií z baterií, což se logicky výrazně projevuje dramatickým zkrácením dojezdu. V praxi jsem si to sám ověřil – jelikož jsem neuměl nastavit klimatizaci a topení, tak to byla zatím poslední cesta, kde jsem dokázal poměrně dlouhý úsek auto naopak dobíjet pomocí rekuperace cestou z kopce. Každopádně v manuálu se dá vyčíst, že lze výrazně uspořit tím, že klimatizaci stáhnete na minimum (případně jen na nohy) a zbytek doženete vyhřátou sedačkou a volantem – tuto radu se mi zatím nepodařilo v praxi ověřit, až budu mít poznatky, uveřejním.

Jízda po ledě, sněhu, zkrátka jízda v zimě je naprosto v pohodě. Automobil má (zatím se tedy zdá) natolik vyladěnou elektroniku, že perfektně drží, a to i při brždění brzdami. Úroveň brzdného efektu při rekuperaci se přizpůsobuje stavu vozovky, takže na ledě při sundání nohy z plynu nedochází k téměř žádnému brzdnému efektu, zatímco na suché silnici je auto schopné zastavit na poměrně krátké vzdálenosti.

Kromě jiného, tak při první cestě člověk ocení navigační panel, kde se mu ukazují překážky na cestě, umístění v pruzích, snímání značek, atd.

Poslední věc k první cestě, tedy k jejímu konci a parkování – ač se to na první pohled nezdá, Tesla Model X je obrovské auto – 5004 mm na délku a 2083 mm na šířku. Po zaparkování již jen stačilo připojit auto do zásuvky (v garáži mám bohužel jen 380 V / 16A).

Rubriky: Auto Tesla | Napsat komentář

Pořízení Tesly Model X P90D

Naši pouť začneme někdy před rokem a půl, kdy jsem se konečně rozhoupal, konstatoval, že pořízení auta nějak utáhnu a zaregistroval se na stránkách https://www.tesla.com. Ještě chvíli mi pak trvalo, než jsem to opravdu odbouchnul a pak nastal proces, kdy se napřed složila záloha, že máte opravdu zájem o Teslu.

Pak nastala chvíle nejistoty. Poměrně dlouho se nic nedělo, ale jelikož jsem měl nastudováno (a na novou Teslu jsem se fakt těšil), byl jsem trpělivý. Věděl jsem, že to jednak může trvat léta a že ta komunikace takto probíhá.

Po nějaké době jsem byl vyzván (v portálu), abych si „naklikal“ výbavu auta. Při tomto kroku je potřeba být maličko obezřetný, každý klik něco stojí, ale nakonec kromě lepšího „motoru“ a šesti nebo sedmi sedaček (o tom ale dále) jsem si udělal radost.

Po naklikání se zase pár měsíců nic nedělo. Pak se ozval prodejce z Holandska (kam nakonec bude Tesla dopravena) s e-mailem s instrukcemi, jak to asi bude probíhat, ale samozřejmě bez konkrétních termínů. Mezi „řečí“ padl ještě dotaz na téma kabelu na nabíjení domů a redukce k němu. Zde musím varovat – nešetřete a pořiďte si redukce ke všem možným zásuvkám (optimálně redukci na 380 V 16A, 380 V 32 A, ChaDeMo, Mennekes). Jak uvidíte dále, po koupi auta už to nebude tak jednoduché. A rovnou doporučuji i náhradní kabel, zjistíte, že když si v garáži krásně vše instalujete a pak potřebujete vyrazit někam, kde kabel budete potřebovat, je pěkně otravné instalaci kabelu zase rozebírat.

Na jaře 2016 pak přišel e-mail, že auto půjde do výroby a že je poslední šance změnit konfiguraci. To jsem nechtěl a netrpělivě čekal, kdy se už konečně objeví VIN v portálu, což mělo podle obchodníka značit začátek výroby a odtud si odpočítat měsíc k vytoužené dodávce.

Jenže ouha. Na konci prázdnin přišel e-mail, že je nutné si buďto změnit objednávku na šesti nebo sedmimístné auto a nebo si o něco déle počkat. Jelikož mi doteď stačilo 5ti místné auto, neviděl jsem žádný důvod pořídit si další sedačky navíc a oznámil do Holandska úmysl v klidu počkat. 

A znovu ouha – za další měsíc, tedy někdy v půlce října, se ozval obchodník znovu, že dává opravdu výraznou slevu, že jinak se bude čekat velmi dlouho. Nakonec jsem tedy vybral sedmimístnou variantu. Od té chvíle běželo všechno (téměř) jako po drátkách.

Za pár dní se objevil VIN a já se už začal velmi těšit. Jelikož se platí v EUR a abych se přiznal, tak se mi po účtech EURa v takovém množství neválí, poprosil jsem obchodníka, aby mi byla faktura zaslána s předstihem, abych byl schopen směnit peníze (což se nakonec ukázalo v takovém množství v ČR jako problém). Předvyřídil jsem si pojištění a začal řešit převozní značky, protože jsem si naivně myslel, že si pro auto dojedu a udělám si výlet po Superchargerech napříč Evropou.

Jenže se nic nedělo. Nakonec přišel prosinec a faktura s tím, že musím zaplatit a pak do deseti dnů převzít auto. Žádný problém, řeklo by se. Bohužel, směna peněz šla bance odkudsi z druhého konce světa a trvala i s urgencemi téměř 14 dní. Zároveň se ukázalo, že sehnat před koncem roku kola, zimní pneumatiky a TPMS, když obchodník po zaplacení už téměř nereagoval, je také nadlidský výkon. A do toho ještě vyřídit všechny potřebné dokumenty… Nakonec jsem začal řešit převoz, hlavně s ohledem na letní pneumatiky.

Vše se nakonec povedlo s drobnými problémy, že třeba přepravní společnost odvezla auto jinam, přesto, čtyři dny před Vánoci stála Tesla v garáži :-).

Závěrem – ačkoliv můj popis vyznívá možná trochu negativně, tak jsem si celý ten maraton užil, bylo v tom od těšení, až po úžasný zážitek v prvním svezení (ty další zážitky budou v dalších článcích :-). Nelze to brát tak, jako když si jdete koupit škodovku do salonu. Máte v tom i to riziko, když se něco semele, jste v tom sami a pěkně si odtáhnete Teslu do nejbližšího autorizovaného servisu (v zahraničí). Ale taková Tesla prostě je. Jinak je to naprosto úžasné auto.

Důležité je nepodcenit řadu věcí. Třeba nespoléhat na sliby prodejců, bohužel. Pokud jste si naivně mysleli jako já, že když přijde informace, že nakoupit zimní kola (byť za neskutečnou raketu) přímo od dodavatele, bude to v pohodě, tak jste si zadělali na problém. Při pokusu je koupit totiž přišla stručná odpověď – nemáme, sežeň si je, kde chceš, i když nemáš rozměry, typ TPMS, atd. Škoda, že od zaplacení už tak komunikace značně vázla a vázne.

Ale – stojí to za to 🙂

Rubriky: Auto Tesla | Napsat komentář